Hlavní nabídka
ČESKÝ LID -
ČESKÝ LID
XXVI
SBORNÍK
věnovaný studiu lidu československého v Čechách a
Moravě, ve Slezsku a na Slovensku
a v Podkarpatské Rusi
redaktor:
Prof. Dr. Čeněk Zíbrt
XXVI.
Vydavatel zodpovědný redaktor:
Nakladatel Jan Svátek
Praha 1926.
Knihtiskárna Dra Eduarda Grégra a syna
Str. 140 -
Čeněk Zíbrt:
J. Š. Baar, farář ořechovský, na svatbě v Řeporyjích u Prahy.
Zvěčnělý J. Š. Baar poslal mi krátce před smrtí popis svatby v Řeporyjích, kteréž se účastnil. Vylíčil názorně činnost Š. Losa při svatebním veselí. Podávám s některými doplňky Baarův popis, na důkaz, jak záhy náš >>chodský král<< v Ořechu u Prahy na faře zdomácněl a jak pilně i v novém působišti všímal si tamnějšího života lidového.
Dne 17. srpna 1909 zemřel v Řeporyjích Štěpán Los. Kdo to byl? Pouhý sice domkář, ale přece vážený soused Řeporyjský, jak ukázal pohřeb, při kterém si mnohý šťastný manželský párek srdečně zaplakal. Jistě o tomto pohřbu jeho bylo mnoho těch, v jejichž hlavách ožila radostná vzpomínka na pěkný den vlastního svatebního veselí; neboť v Pánu zesnulý byl kostelníkem v Řeporyjském filiálním kostele svatých Petra a Pavla a což hlavního i hledaným a oblíbeným starosvatem o všech svatbách. Měl k tomu všechny potřebné vlastnosti, dobrotu srdce, veselou mysl a výborný hudební sluch, bylť dobrým zpěvákem i hudebníkem. Už na vojně u hudby pískal >> neveselejší instrument <<, klarinet, totiž.
Býval jsem zván (píše Baar) na svatby, kde kostelník Los >> řečnil <<. Umínil jsem si, zachovati budoucnu obraz svatby, kterou Los řídil a které jsem se účastnil. Měl jsem při tom pomůcku.
V jeho pozůstalosti totiž nalezli dědicové mimo jiné i svazek ohmataných sešitků, psaných vlastní jeho rukou, rukou jeho nebožtíka otce i dávno už spráchnivělou rukou starého kantora Ořešského Vencla Štrébla. Na těchto zažloutlých a vetchých už listech pak zachyceno jest hlavně všechno >> říkání << a všechny >> písně <<. jež starosvat dobře nazpaměť uměti musil, nechtěl-
>> Svatba v národě československém << koná se v hlavních rysech ovšem tak, jak ji B. M. Kulda a F. Vykoukal a jiní popsali. Jisto však je, že každý kraj, ba každá vesnice česká i každý starosvat vtiskl svatebním zvykům svůj ráz. Nejbližší okolí Prahy, jak pochopitelno, zachovalo si nejméně svéráznosti, ale úplně jí setříti přece jen se >> duchu času << nepodařilo.
Základem všech řečí a obřadů selské svatby české bude vždy známé dílo rychtáře milčického Frant. Vaváka, jehož knihu >> Smlouvy svatební << vydané v několika vydáních rychle za sebou, ke konci 18. a často ve století 19., je základem všech knížek a návodů svatebních tlampačů, plampačů, řečníků, starosvatů.
Na důkaz ať slouží svatba konaná v Řeporyjích v masopustě l. P. 1895, o které starosvatem byl Štěpán Los, jak zápisky jeho svědčí a na kterou zval takto: >> Pochválen Pan Ježíš Kristus. Všem mnoho zdraví přeju a při tom poníženou žádosť skládám od pana ženicha Josefa Libýho a Mařenky Králové i obojích pánů rodičů, abyste je svýma ctěnýma osobama k jejich sňatku v úterý tj. 12. února do chrámu Páně doprovodili a pak s nimi jejich manželskou tabuli ozdobili .<<
Zcela jinak zněla >> řeč o družičku <<. To se starosvatem vypravil se k rodičům družičky i mládenec a Štěpán Los řečnil: >> Znejmilejší pantáto a panímámo! Dobře jest vám povědomo i známo, že při sňatku manželském nevyhnutelně krásných panen družiček a mládenců zapotřebí jest, kteroužto poníženou žádost panna nevěsta o vaši nejmilejší dcerušku přednes mně poručila, což já na místě jejím s tímto ctěným panem mládencem činím a zdvořile za odpuštění žádám. <<
Den svatby konečně nadešel. Ženich ustrojen přijel ze svého domova naposled >> za nevěstou <<. Koně nedočkavě hrabou nohama na dvoře, vrata už jsou do kořán otevřena, venku před statkem plno dětí, bab, žebráků a čumilů, ručička na hodinách už přelezla jedenáctku, nevyšší čas už do kostela, ale počkat se musí. Nastává slavnostní akt, požehnání rodičů. >> Nejmilejší pane ženichu << ozve se náhle starosvatův hlas a rázem nastává ticho. Jako zkamenělí a vážnou tváří stojí hosté a poslouchají následující řeč. >> Dříve než vám tato ctná, šlechetná a bohabojná panna nevěsta od její nejmilejších rodičů odevzdána bude, že nic vzácnějšího, potěšitelnějšího, spokojenějšího a radostnějšího není nad stav manželský, ale jen těm manželům, kteří v bázni Boží a trpělivosti v něm náležitě hodně živi jsou. Lásku, svornosť, upřímnosť spolu zachovávají, ve všem dobrém sobě povolují, v práci a v hospodářstvím svém pilni jsou, dítky své, které jim Pán Bůh dá, v pobožnosti cvičí a ke všemu dobrému vedou. Naproti tomu nic strašnějšího, hroznějšího, škodlivějšího, zarmoucenějšího a smutnějšího ve všech věcech není na d nepořádný stav manželský. Což aby se nestalo, musíte být, pane ženich: předně Boží ctitel, sama sebe a své manželky moudrý řiditel, milosť a lásku k ní vždy zachovejte, ji za svou věrnou tovaryšku pozorlivě držte. Ve všem dobrém jí příkladem předcházejte, všech vašich věcí a hospodářství za paní a plnomocnou hospodyni ji mějte, k pobožnosti, lásce a svornosti vzbuzujte. Tuť na ní pravou, věrnou a upřímnou manželku, pilnou, ctnostnou a vám vždy milou hospodyni, bedlivou a příkladnou matku mít budete. Za takou vám ji její rodičové odevzdávají. Vy pak, nejmilejší panno nevěsto, aby se na vás naplnilo, co o všech dobrých manželkách písmo praví, poněvadž od dneška začínáte manželkou býti, rovně tak od bázně Boží musíte začíti, neb písmo praví: Kdo se Boha bojí, činí dobré věci. Ale když vy, panno nevěsto: předně Pána Boha a pak svého muže ctíti budete, jemu povolná, ve svém hospodářství pilná, ve všech důležitostech rozšafná budete: toť bude ten zlatý sloup v domě vašem,
tj.: okrasa, radosť a sláva domu vašeho. A vaši nejmilejší rodičové budou míti potěšení a léta svá v radosti vnesou do hrobu. Znejmilejší pantáto a panímámo, já vás na místě těchto dítek žádám, jestli ve své křehkosti vás by byli kdy rozhněvali, abyste jim ze srdce odpustili. Při tom vás ještě za otcovské a mateřské požehnání žádám. Požehnání Boha všemohoucího + Otce i + Syna i Ducha sv. vstoupiž na vás a zůstaň povždy s vámi. Amen. <<
Takovýchto >> požehnání << má Štěpán Los zapsáno několik a patrně je střídal, aby se neopakoval. Zdají se být opsány z tištěné předlohy Vavákovy, aneb sepsány knězem. Jsou vesměs rázu moralistního a sentimentálního, >> aby si ženské při tom mohly zaplakat <<, jinak by starosvat pochvaly nedošel.
Konečně svatební průvod vyjel a s ním ovšem jako nejvyšší ceremonář nebo dvorní obřadník, zase starosvat. Jeho úkolem bylo sice teď mlčet, ale za to musil >> jednat <<. Páry seřaditi, snoubence postaviti, prohlašní list, prstýnky s myrtou knězi odevzdat, na nic nezapomenouti.
Ale jak z kostela se vrátili, >> jazyka dar << musil se i jemu vrátit. V domě nevěsty už jsou stoly prostřeny, polévka a pečeně voní po celé vsi, ale hosté dělají, jako by neviděli a necítili. Musejí být ještě jednou pozváni a starosvat začíná >> Slovutní a mnohovážení páni hosti. Pan ženich, panna nevěsta a její rodičové uctivě děkují za lásku jim prokázanou, že jste se za ně nestyděli, s nimi do chrámu Páně k jejich duchovnímu sňatku šli a potom do příbytku panny nevěsty jejich manželskou tabuli vašimi ctěnými osobami ozdobili a okrášlili. Poněvadž Pán Bůh darem v pokrmu i nápoji naděliti ráčil, umínil si dar tento před vás klásti. Slušná a chvalitebná věc jest, dříve než těchto darů požívat budeme, bychom o požehnání jich Pána Boha žádali. Pročež ve jménu Otce i Syna i Ducha sv. Oči všechněch v tebe doufají, Pane atd. <<
Hostina počala a lze říci o ní slova Čelakovského: >> Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli<<. Uváží-
Štěpán Los jako výborný zpěvák pomáhal si písněmi. Opisujeme pouze některé. Tak hned první, nazvaná >> Dobrá žena <<. Poslyšte mládenci, mužové, vlastenci, jak se všechno mění, není k vyslovení! Již nás ženy tepou, mezi nás se pletou, že to není k popsání. Když se člověk žení a svůj stav promění, myslí ,to jsem šťastný, když mám děvče krásný, miluje mě věrně, je pokorné, jemné, zatím je to hadí plémě! Rok v lásce uplyne, již je všechno jiné! Žena má kalhoty, pak obuje boty, muž jí nesmí ceknout, chce ho hrncem fleknout, dělá náramné hřmoty. On mlčí jak pěna, ženuška jak fena kleje a burácí, vše na rub obrací, džbánem po něm hází, dupá si s kuráží, ze dveří ho vyráží. Tak jme to nabrali, své právo prohráli! Ty naše ženušky, notné vydřidušky, peníze berou. v kafe promelou, nám dají ertepličky. Muž dře celý týden, ani jedinký den nemá žejdlík piva, až v práci zemdlívá! Jeho spomocnice, doma na židličce celý den si hovívá. Nejtěžší práci má, když hlavu krášlívá, nestele, nemete, dvacet copů plete, pak běží k mlékařce, ke kupci, pekařce, jen slídí po lahůdce. Jestli se jí zachce nějaké rekreace, tu se hned lichotí, hněv muže ukrotí, když to nejde, pláče, až ho přece přinutí. Jestli někdy stůně, to je libá vůně! Vaří si slepičku, z vína polívčičku, by se posilnila, zase zotavila, špikuje si hubičku. Muž když stůně, chudák, hned mu vaří dryják, tu bobkové zrno zatluče na drobno, smíchá do kořalky a dělá vejpalky, pro muže všecko jedno. Ach, ubozí muži, už to jde na kůži! Ženám se nedejte, na všechno se ptejte, ať oučty dělají, kam peníze dají, bedlivě po nich hleďte. Konec.
Je to píseň na první pohled umělá, jarmareční a takové jsou všechny. Lze to vysvětliti tím, že to musila být píseň >> nová <<, neznámá, kterou svatebčané neuměli, snad ani neslyšeli a spolu zpívat tedy nemohli a také neměli, neboť příjemným jejich úkolem bylo -
>> Co jsou to za holčičky v městě i na vesnici <<, >> Slyšel jsem slavíčka, líbezného ptáčka <<, >> Vzhůru, vzhůru, ó mužové <<, >> Stala se svatba v Káni Galilejské <<, >> Dobrou noc já vinšuju <<,
>> Přeušlechtilé manželství, hned v ráji štípeno << (tato píseň má 25 strof a je u ní poznámka: >> Píseň svatební, z kněh vytažená <<), >> Kvílím po tobě, hrdličko <<, >> Vale tobě, marný světe <<, >> Všecko, co v světě počátek má <<, >> Na tom světě pěkný život je <<. Mimo to obsahuje sbírka i písně znárodnělé, a to:
>> Přijde jaro, přijde <<, >> Hej Slované! <<, >> Ztratila se naší mámě slanina <<, >> Ponocenská << a >> Nad Berounkou pod Tetínem <<. Některé sloužily pro zvláštní obveselení hostů a jsou takového rázu, že všechny uvésti nemůžeme.
Ukázka: V bázni boží můžem požívat, když tu máme šenkýřku, bude nalívat, naše paní kuchařky k tomu se chystají, >> dobrá jídla budou <<, pořád povídají. Polévka trojí chuti, na měko vařená, dole bude hustá, v prostředku pražená, navrch bude čistá, na to nic nedbejte. Když je dole hustá, jen jí zamíchejte. Po polévce bývá hrách škvarkama sypaný to na jistý úmysl, bývá málo slaný, na to, páni hosté, ohledu nemějte, komu bude šmakovat, jen si nabírejte. Naše paní kuchařky všecka práva znají, že šenkýřky nerady pivo na dluh dají, kdyby tuze solily, že by hosté pili, až by šenkýř s šenkýřkou točit nestačili. Po hráchu bývá maso, to nejdřív hovězí, na to s jistou omáčkou, to žádný nevěří: ze samého koření, u spodu kyselé, pro pannu nevěstu, aby byla veselá. Zvlášť pro pannu nevěstu, pro panny družičky , budou zvláštní jídla: šnekové
nožičky a ještě také k tomu omanový (?) křen, komu bude šmakovat, ať si omočí v něm. Naše paní kuchařky na mě jsou daly, abych tu věc vyšetřil, mě jsou požádaly, že poslušně žádati, kdyby v čem chybily, aby u pánů hostů omluveny byly. Že jsou celé ztrápené, co strachu měly: hrnce se jim zbouřily, ven jsou jim vyběhly, lžíce, mísy, vařečky, všecko se to rvalo, až jim z toho v kuchyni, dost málo ostalo. Což pak šmaťchlavej rendlík! Na ohniště vyskočil, potkal se tu s kutchanem, hned se s ním otočil, tu zas byla šarvátka, za vlasy se rvaly, co měly za soužení, než jsou to roztrhly! Ještě to nesrovnaly, zas slánka s hmoždýřem na kordy se vybídly, talíř byl žoldnýřem, jak se mezi ně vpletl, hned se ho všímaly, dosti zřídka vlasy měl, ty mu vyškubaly. Co měly za soužení, než jsou to srovnaly! Co měly za trápení, když jsou se psi prali! Jedna vzala pohrabáč, druhá vzala vidlice, ten, který byl nahoře, ten dostal nejvíce. Z toho páni hosté, si nic nedělejte, komu bude šmakovat, jen se k jídlu mějte, který máte tabáček, z kapsy s ním hýbejte, aby vám teplem nestuch´, šňupeček mi dejte. Konec.
To všecko se mohlo přednášeti anebo zpívati, když cinkaly nože a vidličky. Ale v přestávkách mezi jednotlivými chody dlouhé hostiny chtělo se i hostům společně zazpívat písně známé a tu po jednotlivých písních umělých starosvat los poznamenánu píseň sborovou, prostonárodní, známou svatební. Nejčastěji se opakují tyto: >> Už, už, už Honzíček je muž <<, dále: >> Za to já tě, můj Jozívku, prosím, udělej mi, co já ráda nosím, udělej mi pěknej bílej košík, aby v něm byl modrookej hošík <<. Nebo: >> Kdo nechce pivo píti, nemá na světě být <<. Nebo: >> Že žádný nevíte, co já mám nejradši, že žádný nevíte, co já mám rád <<.
Jistě sborem také se zpívala následující napodobenina známé písně náboženské: Šel jest Pámbů, šel do ráje, Adam za ním, poklekaje. Když jsou k ráji přicházeli, řekl Pámbů Adamovi: >> Ze všech stromů požívejte, jenom jeden zanechejte: ten, co stojí vprostřed ráji, bílým kvítkem prokvetalý. << Uděl se ďábel hadem a to předivným způsobem. Utrh jablko do své ruce, dal ho Evě v její ruce. Eva dala Adamovi, jakožto svýmu manželovi: >> Drž, Adame, jez to jablko, až je z něho velmi sladko. << Jak se v Ráji prohřešili, ven z Ráje vyhnáni byli. Dal jim Pámbů po motyce: >> Jděte kopat do vinice. << Než se chleba dokopali, do vůle se uplakali. Protož vy noví manželé, z toho vemte příklad sobě. Plňte Boží přikázání, Pámbů vám dá požehnání. Po této pak smrti časné přijme vás do slávy věčné, když bývá v Trojici slaven, bude až na věky -
Tak za zpěvu a žertu plynul čas. Zápisky Losovy nic nepraví o zvláštních nějakých zvycích, jako vykupování věnečku, vyplácení nevěsty, mostu, a j. Pouze má zaznamenány dvě sbírky a příslušné řeči k nim. Obě jsou známy sice z Erbena, ale poslyšme přece tyto jejich varianty: Řeč kuchařce: Paní kuchařka z kuchyně skládá k vám žádost uctivě, abyste se k ní naklonili a jí dárek udělili, by ona svá bílá roucha, ušpiněná od capoucha, zase mohla vyčistiti a vám ochotně sloužiti nejen dnes, ale každý den, komu se bude líbiti jen. Při tom všem vinšuje krátce: abyste v této její práce všechněch jídel užívali, stálé zdraví nabývali a dočkali se toho, vy i my až tady bude strojit křtiny. Vivat!
Pak starosvat postavil na stůl misku s vodou a měl >> Řeč myčkám <<: Vysoce vážení páni hosti! Žádám se vší svou uctivostí, když jste při této tabuli s bázní Boží v dobré vůli pokrm jedli, nápoj pili, abyste si teď ruce myli v této křišťálové vodě, nebude jim to ke škodě, nýbrž k čistotě, zdraví, jak učí obyčej starý. My pak, vaše služebnice, vše dobré vám přejíce, prosíme, byste u nás vděčně přijali tuto službu zde společně a na důkaz té vděčnosti ukázali se v štědrosti. Každý dva neb tři dvacetníčky hodili do té vodičky; obvzláště panny družičky, neb jejich outlé ručičky potřebujou to nejvíce, aby vždycky štědré byly, mládencům se zalíbily. Když tak všichni štědrými budou, chcem chodit s jedné svatby na druhou a budeme horlivě toužit, všem pánům hostům ochotně sloužit. Vivát!
Nadcházel poslední akt toho dne: čepení nevěsty, dojemná scéna, ku které starosvat měl nachystánu ještě dojemnější píseň, při které jistě ani jedno oko nezůstalo suché.
Píseň při čepení. Ach, co se to má státi, družičky mé milé, již se s vámi loučím, smutná tato chvíle. Již se loučím s vámi všemi panenkami, Bůh vás všecky zachovej a buď vždycky s vámi! Já jsouc panenka mladá, svůj stav jsem změnila a sobě za manžela Pepíčka zvolila. Budiž chvála, že jsem ho dostala co mi Bohem souzeno, toho se dočkala. Až budu užívati, co mi bude milý, vám budu děkovati, že jste mi radili, abych si ho vzala a jej milovala stále, až do své smrti v lásce setrvala. Ach, můj vínku zelený, již tě s hlavy snímám, a vám, můj znejmilejší, na hlavu dávám, abyste jej schoval, vždycky mě miloval, stále až do mé smrti v té lásce setrval. Když tak pro vás opustím, svůj věnec zelený, na hlavu vzíti musím teď čepeček bílý. To pro vás, můj choti, s ním se zavíjeti musím, Pepíčku milý, až do svojí smrti . -
Tím svatba pro ten den ukončena v domě nevěsty. hosté odešli v průvodu s hudbou do hostince >> na sál <<, někdy s novomanžely, někdy i bez nich, ale než se zvedli, ještě starosvat se musil >> pomodliti <<.
Zanotoval tedy Píseň po stole: Vdejme česť Bohu svému za jeho dobrodiní, vzdána jest chvála jemu od všeho stvoření, protož my nyní spolu čiňme vroucí poklonu, řkouc po tomto stolu: Chvála buď. věčný Bože, jenž nebe oblakem zakrýváš na obloze, dáváš déšť svým časem. Velikomocný jsa Pán, činíž to k užitku nám, chtě od nás znám. Ptactvu všemu, dobytku, pokrm připravuješ, potom je ku požitku. lidem přikazuješ. Z toho my Tobě Pánu, majíce od tebe stravu, prozpěvujeme chválu. Tebe nyní žádáme, přijavše pokrmy: dejž, ať jich užíváme bez hříšné poskvrny, v práci a dobré ctnosti, činíc své povinnosti teď i v budoucnosti. Amen.
Když nevěstu téhož ještě dne odvážel si ženich od rodičů do svého domova, nastalo teď
>> loučení se nevěsty s domovem <<. Když se nevěsta ubírá od svých rodičů << má Los nadepsanou následující promluvu: >> Znejmilejší otče a matičko. Když jste vy tuto vaši nejdražší dcerušku jménem Mařenku z daru božího na tento svět zplodili, ji pracně v poctivosti vychovali, v křesťanské katolické víře a náboženství, též v potřebné práci vycvičili, od její maličkosti až do této chvíle obstarali, dnešního dne pak tomuto šlechetnému mládenci Josefovi za jeho milou choť a budoucí manželku dáti umínili, nad to ještě k ozdobě a okrase toho nového manželstva tak mnoho vzácných pánů hostů pozvali, pročež vám, znejmilejší matinko, vaše dceruška za vaši práci a starosť, kterou jste o ní měla, uctivě a poslušně děkuje. << Delší to není, starosvat patrně věděl, že pro slzy a pláč už nebude slova slyšeti, tím méně rozuměti. Proto jen naléhá, aby trapná scéna se ukončila, napomíná ke spěchu, těší, že dcera daleko nebude, až konečně sedí zase ve voze a velí: >> Tak s pánem Bohem. <<
Cestou jede se vesele, ale to sem nepatří. Držme se jen poznámek a ty vypravují teď o příjezdu nevěsty k rodičům ženichovým a rozumí se v Čechách samo sebou, že přijde s písní:
Buď pokoj domu tomu a též kdo v něm bydlí jemu, vdejme Pánu Bohu chvály, že jsme přijeli zdrávi. Pantáto, panímámo, vše dobře jest vykonáno, pozdravení vám skládáme od nových přátel vzkázané. My jsme měli šťastnou cestu, vezeme vám sem nevěstu, ta vás bude milovati, ve všem dobrém poslouchati. Nejmilejší nevěsto, tento příbytek, ten jest to, v kterém budete přebývati, s milým svým se milovati. Panímáma už se blíží, po nevěstě se ohlíží, a nevěsta po paňmámě, už jsme tu ve jménu Páně! Pojďte za mnou, milí hosti, jest tu všeho do sytosti, je tu štědrosť, láska vlitá, pantáta nás mile vítá.
Hosté nedají se ovšem dlouho pobízeti, vejdou a starosvat slavnostně >> odevzdává nevěstu << skoro tak jako ve sbírce Erbenově: >> Nejmilejší pantáto, též panímámo. Pan otec a paní máteř od stran nevěsty, laskavě vás pozdravují a všecko dobré dle duše i těla upřímně vinšují. Posílají vám tuto svou nejmilejší dcerušku, kterou jste vy spolu se svým milým synáčkem za nevěstu sobě vyvolili. Odevzdávají vám ji k vašemu cvičení a vychování i k potěšení, a tu důvěrnosť mají, že ji jako své dítě laskavě přijmete, ji milovati, všecko dobré přáti, v nějakém pochybení mírně napomínati, ku všemu dobrému ji vécti budete. Má také od svých milých rodičů přikázáno, aby vás jako své nejmilejší rodiče ctila, vámi se řídila, vás milovala, vám ochotně sloužila a potěšení, jak manželi, tak i vám působila. A jako někdy Tobiáš, když nevěstu svou Sáru zdaleka spatřil řekl: >> Zdráva přicházela, dcero! Požehnaný Bůh, který tě přivedl k nám i otec i matka tvá <<, tak já nyní na místě jejich žádám, abyste těmto svým dětem otcovské i mateřské požehnání udělili (ženich s nevěstou kleknou k nohám): >> Požehnání Boha Otce atd. << Poté se v domě ženichově >> jedlo a pilo << ….
Toť byl postup svatby v době ještě nedávné, když, abych s biblí mluvil, >> vrchním správcem svatby << býval člověk dobrý a bohabojný kostelník Štěpán Los. Všecky zápisky po něm chová jeho syn Karel Los, domkář v Řeporyjích, který je ve všem jeho nástupcem.